přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
AlexBradle, CrystleGar, HeleneSisk, CallumNewb, AgustinLoy, BelenMoori, TyroneBaec, CerysElem, Ilse12I633, IvyFernand, AlanaAndre, JeramyBirk, AddieIhf59, AlisiaJose + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vanaprastha - 62.
Misantrop - Friday, 17.12. 2010 - 13:20:58
Téma: Próza - Introspektiva



sómavár, 9. srpna 44
Na odchodu z města do bezdomoví opět kličkuji a skrývám se jako partyzán v týlu nepřítele. A před kým jiným než zase před „prdlou Hankou“ a jejím zlým psem Ferdou. Okamžitě jsem vskočil ze stezky do lesa, jakmile jsem před sebou někoho zahlédl. Byl jsem připraven. Samozřejmě to byla ona, kdo jiný. Sice jsem ji zřetelně neviděl, ale psa jsem aspoň slyšel štěkat. Takže je úplně jedno, jestli to opravdu byla „prdlá Hanka“ nebo někdo jiný.

Vypukla houbařská sezóna. U mne v lese se to projevuje dvěma auty: jedno je zaparkované na okraji, druhé právě sjíždí po louce seshora. Začíná to „pěkně“. Další houbaři šmejdili někde v blízkosti mého úkrytu, zrovna když jsem stavěl stan a rozvěšoval věci k usušení. Mohli mě slyšet, a proto jsem přestal se vší činností, kecnul jsem si na bobek a tiše jsem naslouchal jejich hovoru a praskání větviček pod jejich nohama. Naštěstí můj úkryt neobjevili a za chvíli byli pryč.

Dnes jsem přinesl něco na zub tomu hraboši, který neustále hladově slídí kolem a jemuž říkám po indicku undír. Rozpomněl jsem se na dobu před třemi lety, kdy jsem krmíval své „myšičky“ starým tvrdým pečivem, ukotveným k zemi stanovým kolíkem, a teď jsem to tedy udělal přesně tak jako tenkrát.
Asi za hodinu se ovšem dalo do deště. Už zas? Je to jen bouřná přeháňka, ale i ta dokáže přivolat kletby. V Čechách, i jinde ve světě, jsou záplavy, i s mrtvými. Dřív byly povodně tak jednou za sto let; ještě před deseti lety přišla potopa nejvýš jen jednou za rok; v současnosti vyplaví vzedmutá voda lidácké příbytky už ne jednou, nýbrž hned několikrát za rok, pokaždé když trochu zaprší. Kdo máš rozum k přemýšlení, zamysli se. Jen naprostý blbec, blbý tak, že si svou blbost ani neuvědomuje, by mohl popírat, že se cosi neblahého děje a že cosi horšího se ještě dít bude. A nemohu říct, že bych z toho neměl upřímnou radost; že by mě to nenaplňovalo nadějí na brzký zánik lidstva nebo aspoň civilizace.
Celý den se střídají přeháňky. Špatně jsem se podíval? Špatně jsem vyhodnotil předpověď počasí? Nebo zase tato selhala? Když si vzpomenu, že jsem se rozmýšlel, zda nasadit vůbec střechu při stavění stanu...
Ale dnes mi ten déšť nevadí; stejně se potřebuji trochu prospat; „doma“ jsem toho jako obvykle mnoho nenaspal.

Večer se probouzím opět do jedné takové končící přeháňky. Je mi zima, poněvadž věci dosychají až na mně, díky mému tělesnému teplu.
Znenadání přilétla červenka a postavila se přímo před vchod do stanu. Asi okukuje ten tvrdý rohlík, který jsem přichystal undírovi a vlastně všem zvířátkům. Zatím se ho nikdo, ani ta červenka, nedotkl.
Čtu si své tři roky staré veledílo, jehož četba se sem báječně hodí: Reinlebensborn.
Pak si jdu k malému lesnímu potůčku pro vodu. Vody v něm teď proudí hodně: za chvilku mám láhev plnou výborné, čiré vody.
Ochutnávaje pár většinou nedobrých malin, přecházím plynule na pěšinku vinoucí se mým oblíbeným východním hřebenem. Na kraji lesa, z této přirozené rozhledny, se rozhlížím po kraji. V poli zlatého obilí se pasou dva srnci, daleko od sebe vzdáleni. Rudé slunce právě zapadá. Šikmé světlo neosvětluje již les právě nejlépe, ale přesto se mi podařilo v dálce před sebou rozeznat jakousi hnědou skvrnu, jež by mohla být srnkou. Přikládám k očím dalekohled: je to srnka! Srnčí mládě, a ne jen jedno, nýbrž dvě! Hledám ještě nějakou jejich mámu, ale marně. Buď je již opustila, což je v jejich útlém věku vysoce nepravděpodobné, nebo ji spíš nějaký bouchal zastřelil. Bouchalovi je jedno, jestli střelí mámu od dětí nebo dítě, a z dětí že nadělá bezmocné sirotky. Bouchal nemá žádný podíl na přírodním zákonu. Bouchal je obyčejný sadistický řezník, v řádu přírodním tedy jakási nestvůrná anomálie, od níž se s hnusem odvrací veškerý ušlechtilý vkus i jemnocit; řezník, jenž má potěšení pouze ze zabíjení, a je mu proto jedno, koho zabije. Oč milosrdnější jsou zvířecí šelmy, jež zabíjejí mláďata, avšak jejich opatrovnice nechají být. Oč je to v řádu přírody neškodnější, než smrtí mámy přivodit tím i zánik jejích mláďat. Ale přesně tak to dělají lidé.
Osiřelá mláďata se nicméně mají čile k světu. Vesele a hravě skotačí jako všechna mláďata. Sbíhají dolů k louce. To mi poskytuje vzácnou příležitost připlížit se k nim šerým lesem až na dohled – „na dostřel“, řekl by bouchal. Sednul jsem si v lese na návrší na bobek a bavil jsem se pozorováním, jak se ti dva skotačiví srnčí sourozenci pasou na louce. Slunce již mezitím dávno zapadlo za dosud rudý obzor. Tmí se čím dál víc, hlavně tady uvnitř lesa, kdežto louka a srnečci na ní jsou stále dobře viditelní. Musím se však vrátit, nebo v nastalé tmě budu klopýtat a těžko hledat cestu zpátky do stanu. Vracím se tedy šťasten a spokojen, když tu mi zastoupil cestu srnec, který právě sestupoval tmavým lesem zřejmě také dolů k louce. Byl to jen okamžik, než mě ztotožnil s člověkem a nato s varovným skřekem odběhl.


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 2


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vanaprastha - 62." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund