přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
AletheaY92, ChantalOCo, AlisiaJose, CrystleGar, CallumNewb, RosalindKo, LindaJ600, AlanaAndre, AlexBradle, AmberJesse, AddieIhf59, Federico76, IELJulie45, Lisette340, JeramyBirk, vice... + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Vanaprastha - 71.
Misantrop - Sunday, 26.12. 2010 - 12:20:34
Téma: Próza - Introspektiva



ravivár, 22. srpna 44
Procitám brzo do nádherného teplého dne. Je ticho, ozývá se jen ještě opozdilý puštík, vzdálené bučení krav kdesi na louce za lesem a sykání a pípání sýkorek a frkání jejich křidélek, jež je nesou z nočních hřadovišť ven do lesů a mýtin za potravou, hrami a dobrodružstvími. Ach, to je krásně na tom světě! Škoda, přeškoda, že musím jít „domů“ pro jídlo.
Balím si batoh, ale stan ponechávám tentokrát rozložený, postavený. Žádný hraboš, jenž by jej mohl poničit, se za čtyři dny a noci neukázal, nabídnutý chléb a semínka ani neokusil, a tak tím snad nic neriskuji. Věci uvnitř stanu tak budou alespoň v suchu.
Kráčím nalehko, jen v batikovaném tričku a maskáčových trenýrkách. V lese panuje zdánlivé liduprázdno. Ale opravdu jen zdánlivé. Sotva jsem sešel z prvního kopce dolů do vysokého řídkého lesa, už jsem je znovu spatřil: pakáž houbařská! Povedený páreček, jejichž Volvo stojí na kraji lesa. Musel jsem projít nedaleko od nich. Je prostě ravivár, čili neděle.
Nejhorší tlačenice však byla za vsí Haidžarí, na polní cestě kolem koní, k nimž šly právě dvě čůzy, a dál k pláni, kde mě míjela motorka a motorová čtyřkolka. Smrdělo to po nich člověčinou.
Svlékám si tričko a dál jdu polonahý. Je mi horko, možná hlavně z těch nedělních davů. „Je prostě neděle a maj‘ dost času“, abych parafrázoval jednu populární písničku ze šedesátých let.
Po pravé straně na kopci suší dva rolníci seno. Sledují mě zrakem pohraničníků. „To je rarita, že? Někdo jde pěšky a polonahý! Pomiňte se z toho na rozumu!“
Přede mnou jde na konci pláně po lesní cestě chlápek v tílku a trenýrkách. Málem se zastavil samým překvapením, co to jde po louce za podivný zjev. On sám nejde, nýbrž rádoby „běhá“; teď pouze nemůže dál pro naprosté zadýchání. Já zase nemůžu dýchat z nich, z čumilů, z lidí.
Docházím konečně k posedu. Nějaký hromotluk na něm ulomil jeden příčel žebříku, jak na něj zřejmě plnou vahou svého tučného těla lezl. Strašné. Už také slyším vzdálený rej motorů od motokrosové dráhy. Zanedlouho se tím směrem řítí po blízké lesní pěšince další motorka. Takhle to vypadá, když jdu do města pro zásoby v neděli, kdy mají všichni volno a dost času. A to jsem zdaleka nedošel ještě do toho hlavního a nejhoršího, to jest do epicentra všeho hnusu, do města samého.
Slezl jsem odpočatý z posedu. U cesty jsem se zase otočil a couvám zpátky do lesa, protože po té cestě jde baba s čoklem, za ní jede navíc kdosi na další motorce. Jinou cestou je obcházím a scházím z lesa do přilehlého parku. Tam jsou celkem tři skupinky lidí s dalšími čokly. Jeden vlčák se užuž na mne řítí, pán jej naštěstí zavčas okřiknul a zastavil. Lekl jsem se spíš toho křiku než toho psa. Vyměnili jsme si nenávistné pohledy. Srpen je měsíc hromadných vražd.
Vyjdu z parku ke stadionu, kde je plno aut, plno lidu, plno dalších psů a plno jejich štěkání. Mumraj k zbláznění. Koná se zde asi nějaká kynologická přehlídka. Všechno, co nejvíc nenávidím a co mi nejvíc otravuje život, je tady, soustředěno na jednom místě. A Já procházím jeho středem. Jdou na mne mrákoty. Otřásám se hrůzou a odporem. Tady už si připadám jako ve zlém snu, jako v blázinci omylem nebo naschvál sloučeným s psincem. Zaříkám se a přísahám, že už nikdy v životě nevkročím do města v neděli. Nikdy, i kdybych neměl už nikdy vyjít na ulici, nepáchnu ven v neděli!
Osud se naštěstí spokojil s mým vytrestáním jen potud, po toto městiště hnusu, kde také mé utrpení tohoto zlopověstného dne všeobecného volna skončilo. Dál už byla cesta naštěstí volná. Všichni byli zřejmě toho času jen tam, vně a na okraji města a pak hlavně u toho stadionu. Naše sídliště i chodba baráku jsou již liduprázdné.
Tak takové je to tedy žít společně s lidmi! Jak rád jsem na to zapomněl, tam v lese, v tom slastném odloučení od všeho lidského!


Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Introspektiva:
Naber si

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Vanaprastha - 71." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund