přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
AddieIhf59, IvyFernand, CZNAretha1, KPVOsvaldo, JeramyBirk, AlexBradle, AlanaAndre, BernadineR, MarilynnCo, CheriCaste, AlisiaJose, CharlotteH, AmberJesse, BelenMoori + 7 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Pouštní město Arroyo
Hobbit - Sunday, 23.06. 2013 - 20:51:01
Téma: Próza - Experiment

Arroyo je malé městečko na okraji přebádané části tzv. "nové dimenze", pravidelně ničené nájezdy z okolních mafiánských sídel. To všechno se ale změní příchodem nového šerifa...

 

Hukot motocyklu vytrhl Logana Mortimera od práce. Zarostlý muž položil sklenici, kterou leštil, a podešel k oknu. Přes sklo, špinavé od much a pavučin, pozoroval malý černý bod, který se pomalu, ale jistě zvětšoval. „Blázen,“ odplivl si. 'Jde příliš rychle.'
Logan se těchhle motogangů nebál. Se sebejistotou, jemu vlastní, jim jednou předvedl to, čemu on říkal „nadělat řízky“ a oni se už nevrátili. Problémem bylo, že byl jediný.
Celé Arroyo se před těmi spratky třáslo. „Ukažte jim, co proto, a voni si půjdou dělat ty svý zkurvený války gangů někam do prdele!“ Celá hospoda se na něj tehdy dívala. Ale neudělaly nic. 'Posraní mizerové!' Logan si odplivl. Šáhl do kapsy pro další doutník.
'Na to doplatí.' Motocykl se blížil k bodu, kde terén neumožňoval předvídat nepěkný výmol, který už mnohé zkušené jezdce zmetl ze stroje. Včetně něho samotného.
Logan silně potáhl s cigára. Čekal. Těšil se na tu podívanou.
Mašina se přibližovala. Z malého bodu se stal velký černý motocykl. Mortimerovo čelo se zakabonilo, když si uvědomil, že není schopen rozeznat typ stroje podle zvuku motoru. Vždycky to uměl. Hluboce vtáhl dým z doutníku do plic.
'Sakra.'
Barmanova škodolibá radost splaskla jako bublina, když motorkář najednou zvedl řidítka a na chvíli se vznesl do vzduchu. Tím skokem se zachránil před opravdu škaredým pádem.
'Do prdele!' Zklamaný Logan se vrátil zpátky ke svým sklenicím mruče pod vousy nadávky.
Uvědomil si, že zvuk motoru už neslyší.
Vzhlédl, když se staré vrata do baru s krátkým zaskřípáním otevřely. Nově příchozí byl nižší jako Logan, ale jeho ramena byla skoro stejně široká. Oblek z černé kůže byl zaprášen, tak jako i přilba, kterou měl stále na hlavě.
Iritující.
„Co chceš?“
Motorkár se pomalu ohlédl. „Benzín,“ řekl nevzrušeně. „Tohle je pumpa, nebo ne?“ Logan měl pocit, že se mu muž za helmou tak trochu vysmívá. Dráždilo ho to.
„Jo!“ Odsekl. „Pětku za galon. Odblokuju ti jednu, natankuj, a vypadni, vodkaď jsi přišel!“ Zavrčel.
„Děkuji,“ neznámého zjevně pumpařův tón vůbec neodradil. „Nemám v plánu se vracet.“
„To bych ti ale radil!“
„Ano?“
„Poslouchej, kluku,“ zarostlý barman a pumpař v jedné osobě dvěma rychlými kroky překlenul vzdálenost mezi nimi, a teď se tyčil ve své pozoruhodné výšce nad neznámým. Bylo jasné, že je minimálně o hlavu a půl vyšší. „Takové jako ty tady známe. Přijdou, slušně pozdraví, proběhnou vesnicí, prověří terén… Co?“ Poslední slovo vyřekl hlasitěji, ale uvědomil si, že na jeho protějšek to nemá žádný účinek. Stál tu jako skála. Loganovi se stále zdálo, že si z něj tropí srandu. Nevěděl jak, nevěděl proč, ale štvalo ho to.
„A dále?“ Černý motorkár trochu naklonil hlavu, předstírajíc zájem.
„Pak přijde celá tlupa takových v kožených bundách s řetězy kolem krku a laserovými biči a rozdají si to tu s jinou tlupou idiotů na motorkách přímo na hlavním náměstí Arroya!“
„Fakt? Zajímavé.“ Neznámý se netvářil, že by se jej to mělo nějako týkat. Kývl ke dveřím. „Tak dostanu ten benzín?“
Logan zavrčel, vytáhl z dřevěné skříňky elektronický dekodér, a pomalu, loudavým krokem vyšel ven.
Černý motocykl byl model, jestli šlo vůbec o model, jaký pumpař ještě neviděl. Moderní, elegantní, aerodynamický, ale postrádající jakýkoli znak nebo emblém výrobce. 'Trochu jako Yamaha, kola a blatníky jako Honda SportXT…'
„Stává se to tu často?“
„Cože?“
„Ty nájezdy.“
„Tak akorát, aby lidi nestihli ani zasít ani obrat úrodu…a ani nic jiného…“ Logan měl pocit, že se přece jenom spletl. Tohle asi nebyl nájezdnický předvoj. Nebo byl, ale zvlášť naivní. Nebo příliš šikovný.
„Co jseš vlastně zač?“
„Jestli jsem jeden z nich?“ Zeptal se neznámý. Logan měl zase pocit, že se mu posmívá. Strhl se, když zbadal, jak motorkár vytahuje něco z náprsní kapsy. Lesklo se to v černé rukavici. Pěticípá zlatá hvězda.
„Jsem nový šerif Arroya.“


Arroyo bylo ospalé městečko, z východu hraničící s Halkánským mořem a ze západu obehnáno Terskými skalami. Poslední pouštní město směrem od Crisca na jih. Jeho jižní hranici tvořila hustá palmová džungle, v jejím vnitřku cesta, působící spíše jako lesní, hrbolatá a vkuse zapadaná stromy, vedoucí do tropické části kontinentu Meran. Jenom sever byl otevřený. Horká, písečná poušť, táhnoucí se stovky kilometrů. Neobydlené oblasti.
Nájezdníci přicházeli ze severozápadu - z Tuscanu a Lareda, vzdálených asi dvě stě kilometrů. Tuscan a Laredo byly nájezdnické města. Vládly tam gangy a morfiová mafie. Stylem silnější zvítězí.
Slunce teď nemilosrdně pražilo, a proto se většina obyvatelů, kteří neměly co na práci, sešla v místní hospodě.
I policejní stanice byla opuštěna. Téměř.
Strážník Joseph Bidden, zvaný Křivý Joe, pro svou dřevěnou nohu, seděl na svém místě při okně, a psal kroniku. Joe byl služebně i věkově nejstarší v arroyské policejní stanici. Na ruce, ve které držel péro, chyběly dva prsty – ukazovák a malíček. Na levačce, co přidržovala nový, nepoddajný papír, aby se nevzdouval, měl jenom palec a prostředník. Taky byl na jedno oko slepý, bylo skleněné, ale navzdory tomu – nebo právě proto, byl stále jedním z nejlepších střelců na stanici. Těsně po Hartmannovi.
Derek Hartmann. 'Tak dobrý polda to býval,' povzdechl si Joe v duchu. 'Teď vysedává v hospodě a lije do sebe whisky. Věčná škoda ho!'
Starý policajt vzhlédl, když při všech známých zvucích z ulice uslyšel jeden nový – hučení motocyklu. 'Co by tady dělal Logan?' Napadlo jej. 'Muselo se něco stát, jinak se ze svého baru ani nehne.' Křivý Joe nerozeznával stroje podle zvuku motoru.
Sáhl po své berli, ale než stihl vstát, dveře policejní stanice byly rozraženy. Stařík se vzpřímil, když zahlédl zlatou hvězdu na hrudi nově příchozího. Nadřízený je nadřízený.
Byl překvapen mladostí muže, který si sundal přilbu a kriticky se rozhlédl po místnosti.
„Jsem šerif komandér Stefan DeSorren,“ představil se a Joe zpozoroval, že přimhouřil oči a stáhl pery do pevné linie. „Je tahle stanice vždy v tomhle stavu? Kde jsou ostatní?“
S pohledem na kupy nepořádku na pracovních stolech a hordou neumytého nádobí v umývadle v rohu, se velitelovo obočí ještě víc stáhlo. Nečekajíc na odpověď, přistoupil ke stolu, který byl otočen oproti dveřím. Byl to jediný stůl s počítačem. Stiskl spínač.
„Tohle nefunguje,“ ozval se stařec od stolu při dveřích. „Už asi rok,“ rozmluvil se. „Ani dobrák Ara to nespraví a to von je odborník vod počítačů…“
Sledoval, jak nový šerif obhlídá nejdřív obrazovku, pak klávesnici. Nakonec se sehnul a o chvíli měl „tu bednu“ na stolu. Odněkud vytáhl nářadí, snad z kapsy u opasku, a dal se ji otevírat.
„Jak se jmenujete?“
„Strážník John Bidden, pane,“ vychrlil ze sebe. „Jsem tady kronikář a taky hlídám telefony,“ dodal rozpačitě. Odrazu si nebyl jist, jestli to tak bude i nadále. Sklonil hlavu a pohlédl na své ruce. 'Mrzák,' proběhlo mu myslí.
Jeho šéf asi nezaznamenal změnu jeho nálady. Snad měl dost práce s počítačem.
„Kdo to tady vede?“
„Seržant Hartmann. Derek Hartmann.“ Joe se nadechl. „Je na obchůzce.“ Dodal.
Mladík vzhlédl a provrtal ho tvrdým pohledem. Staříkem trhlo.
„Nelžete mi!“ Jeho hlas zněl jako šlehnutí bičem. „Nemám to rád.“
Stařec svěsil hlavu, ale mlčel. Šerif se nadále věnoval počítači a nezdálo se, že by se dožadoval dalších informací.
O chvíli se stará, rok nefunkční mašina, zvaná počítač, probrala k životu. Ozvalo se dvojnásobné zapípaní. Mladý muž složil bednu na zem, připojil pár drátů a pak začal rychle ťukat do klávesnice.
Až když zazněl staronový přihlašovací gong, Joe si uvědomil, že zapomněl na povinnost každého nového policajta - po příchodu na své pracoviště se elektronicky zaregistrovat. Čím dřív, tím líp. Mohl by se ohlásit i rádiem. Zdá se, že nový šerif preferuje počítače.
„Tak, kde jsou ostatní?“ Joe vzhlédl a střásl se při pohledu do tvrdých očí velitele. 'Ošemetná situace,' řekl si v duchu. 'Vypadá, že není jiná cesta…' Olízl si suché rty.
“Takže, seržant Hartmann je v hospodě u Zlatého kozla,“ promluvil pomalu. „Strážníci Evelard a Goddard budou asi u Marie – to je vedoucí školní jídelny. A Berry… ten bude někde tady kolem.“
„Tady kolem? To je přesně kde?“
„Nejspíš za stanicí, nebo na louce u školy,“ stařík si znovu pohlédl na znetvořené ruce. „I s Lordem. Lord je náš služební pes,“ dodal rychle. Neřekl, že Lord má snad vyšší IQ jako Tony Berry. 'Chudák Tony!'
„Svoláte jich vy, nebo si pro ně dojdu osobně?“

Peter Goddard a Lenny Evelard ještě přežvykovaly zbytky oběda, táhnouc mezi sebou nevládního Hartmanna, kterého opatrně usadily k jeho stolu. Tam se zhroutil a o chvíli se ozvalo mohutné chrápání.
„Dáš si kousek?“ Břichatý Goddard podstrčil Joovi obrovskou slanou housku se sýrem. „Od Marie. V tašce máš oběd. Řízek a bramborák.“ Petera fakt zajímalo jenom jídlo. Nic víc.
„Děkuji, Pete.“
„Jaký je?“ Vyzáblý Lenny, s kudrnatou hřívou rudých vlasů, s kterou vypadal trochu jako ryšavý afro, vzrušením podskočil na židli. Normálně byl spíše letargický a pomalý, teď překypoval nervózní energií.
„Uvidíš!“ Odsekl Joe.
„Nebuďte takový, strážníku Joe!“ Mladý Lenny mu říkal strážníku Joe, ostatní jenom Joe. A Tony Berry - strejdo Joe. Tony teď klečel u okna a s dobráckým, ale přihlouplým úsměvem hladil Lorda. Obrovský německý ovčák mu občas olízl ruku.
„Řekněte mi, jaký je! Prosím!“
„Vydrž!“
„Strážníku!“
„Počkej, vždyť ho za pět minut uvidíš!“
„Ale…!“ Lenny byl doopravdy ještě dítě. 'No, ten DeSorren nás rozebere na šrouby,' pomyslel si Joe rezignovaně.
„Přísný, rozhodný a pedantní.“
„Jo, ale jak vypadá?!“
Pak zaslechl, jak někdo sbíhá po schodech, pár pevných kroků a vstoupil jejich velitel převlečen do šedé policejní uniformy.
'Vypadá doopravdy jako vzorový policajt,' Lenny na něj hleděl v němém údivu, když nejistě vstával a ani se nepokoušel zasalutovat. 'Jako ti superpolicisté v akčních filmech!'
Stefan DeSorren nebyl překvapen. Ani naštván, jak se domníval Křivý Joe. Pobavení a trochu taky rezignace dominovala jeho myšlenkám, když si prohlížel své nové kolegy. Joe mu poskytl dobrý obraz. V jeho mysli je všechny poznal dřív, než se stihly představit. V duchu pochválil starce za jeho přesné myšlenkové pochody.
„Pohov,“ vyhlásil. „I když nepředpokládám, že jste vážně stály v pozoru,“ dodal ironicky.
Zaregistroval různé emoce – strach od Biddena, nával obdivu od Evelarda, hněv, doprovázen: „Bastard!“ od Goddarda a tichý, laskavý údiv od Tonyho. Udivilo jej, kolik pozitivních emocí tenhle kluk vyzařuje. Hartmann nadále spal.
Pohlédl na něj: „Odneste seržanta Hartmanna do jeho vlastní postele, ať se v klidu vyspí.“ Stefan nedokázal potlačit tu jemnou ironii, jak se díval na tuhle sbírku lidí.
Znovu zaznamenal jejich údiv a rozhodl se, že tyhle emoce jsou pro něj právě teď příliš namáhavé. Zhluboka se nadechl a zpustil svou mentální barieru, která ho bezpečně oddělila od myšlenek a citů ostatních.
Goddard přivolal Tonyho. Spolu sebraly chrápajícího seržanta pod ramena a táhly ho směrem k ubytovací části stanice.
„Strážníku Evelarde.“ Kluk vzhlédl.
„Pane?“
„Pro dnešek máte volno.“
„Děkuji, pane.“ Chudý obličej se rozzářil. Mladíček vypadal, jakoby právě dostal nejvyšší pochvalu od policejního hlavního rady.
„Využijte ten čas, a navštivte, například, holiče,“ promluvil znovu šerif. „Každopádně, když zítra nastoupíte do služby, očekávám, že vaše vlasy budou o hodně kratší.“
„A-ano, pane.“
„Odchod!“ Kluk vytřeštil oči a úprkem opustil místnost. Téměř vrazil do zavřených dveří.
Stefan potlačil pousmání.
„Strážníku Goddarde.“
„Pane?“ Vzdor. Jakoby chtěl říct: „Já se stříhat nebudu!“
„Do večera máte službu. Sám,“ promluvil na něj tvrdě. „Vystřídám vás já. Očekávám, že budete na obchůzce, ne v nějaké restauraci! Zkontroluji si vás. Je to jasné?“
„Jasné!“ Zabručel statný strážník vzdorovitě. „Pane.“ Dodal pak tiše.
„Fajn,“ odtušil DeSorren. Pohlédl na hodinky. Jedenáct čtyřicet dva. „Začínáte o dvanáct nula-nula.“
Měl pocit, že Goddard ho nepochopil hned, ale jak mu to došlo, rychle otevřel tašku, vytáhl řízky a začal se cpát.
Šerif znovu potlačil nával pobavení.
„Strážníku Biddene!“
„Pane?“
Všiml si, jak starým mužem trhlo. Jakoby očekával, že ho každou chvíli někdo zmlátí. Stefan věděl, proč je tomu tak.
„Jak dlouho tady pracujete, strážníku?“
„Čtyřicet šest let, pane!“ Joe se hrdě napřímil, ale uvědomoval si, že takhle nedokáže dlouho stát. Začalo ho klát v levé noze.
„Stále jako strážník?“
„Ano, pane.“ Stařec pozoroval pevnou vzpřímenou postavu muže, který se na něj, bohudík, ani nedíval. Měl ostré črty tváře a jeho nebožka Helen by jistě řekla, že je opravdu moc a moc fešák, ale Joe tohle neuměl posoudit. Místo toho se ho pomalu zmocňovala třesavka. „Chvíli jsem byl i zástupcem šerifa,“ dodal a divil se, jak pevně zní jeho hlas. „Tři roky. Před dva a dvaceti lety. Pane.“
Říkaly mu tehdy Joe Ostrostřelec. Byl fakt nejlepší střelec v Arroyu.
'Tak dávno.' Povzdechl si a zaklálo ho v boku. Začal se potit.
„Strážníku, rád bych…“ Joovo zasténání překryl jiný zvuk – zvonění mobilu. Tyhle přístroje v Arroyu nikdo moc nepoužíval, protože nad planetou nebyly žádné satelity, které by přenášely signály. Měly tu jenom vysílačky. Počítače se připájely na kódovaný signál jako kdysi rádio. A přesto šerifův telefon zvonil.
„DeSorren.“
Stařík se s úlevou svalil na svou židli a promasíroval si záda. 'Stejně mě vyhodí. A Tonyho asi taky. Chudák Tony a jeho stařenka!' Usrkl si trochu vody a v duchu se začal připravovat na svůj osud. 'Nějak bylo a nějak bude. Přinejhorším se nastěhuji ke staré pani Berryové. Potřebuje někoho na práci kolem domu. A na zvládání Davina.' Zadíval se z okna. Byl rád za tohle místo. Při dveřích, ale i u okna. Venku bylo horko, až se tetelil vzduch. Ani lístek se nehnul. Typické počasí, jaké tu vládlo celá léta v tomhle období. A Křivý Joe se vždycky díval z okna policejní stanice a psal. 'Nuže, všechno jednou skončí.' Joe se pohodlněji opřel, odhodlán vychutnat si své poslední chvilky jako polda. Jakoby z dálky k němu doléhal šerifův hlas, krátká strohá slova.
„Ano.“ „Ne.“ „Proč?“ „Žádám o to!“ „V žádném případě!“ „Rozumím.“
Joe si nevěděl představit, o co šerif žádal. Vlastně to už bylo jedno, ne?
„Pane Biddene!“
Nebylo.
Joe vzhlédl. Už ani ne strážníku… Ztěžka se zvedal.
„Zůstaňte sedět!“
„Pane?“
„Všiml jsem si, že počítač obsahuje moc málo záznamů,“ promluvil mladík stroze. „Předpokládám, že si vedete záznamy hlavně ručně.“
Joe přikývl.
„Rád bych je viděl.“
„Ty záznamy. Výslechy, stíhání, delikty…“ Dodal, jak spatřil staříkův zmatený pohled.
„Jsou všechny v téhle skříni,“ Bidden mávl rukou k obrovské dřevěné konstrukci, vypadající jako starodávný šatník, a zabírající celou levou zeď.
Mladík pohlédl dovnitř. Prsty přeběhl po abecedně seřazených sloupcích. Jeden spis vybral a otevřel jej. „Umíte to s počítačem?“ Optal se náhle.
„Já…? Umím na něm psát.“ Joe znovu pohleděl na své ruce.
„To bude stačit,“ DeSorren na něj pohlédl přímo a strážník měl zase ten nepříjemný pocit tlaku v hlavě. „I kdybych nespal, nestihl bych tyhle záznamy opsat dříve než za několik měsíců. Vaše písmo se nečte lehce,“ dodal zamyšleně.
„Chcete, abych ty záznamy opsal do počítače já?“ Zeptal se starý muž nevěřícně.
„Přesně tak.“
„To mi zabere roky!“ Vydechl a zvedl své ruce.
„Bude to vaše práce, spolu s vedením nových záznamů,“ sdělil mu šerif a v duchu si vychutnával starcovu radost a nevíru. „Doufám, že časem seženu další počítač.“
„Ano, pane! Děkuji, pane!“
„Můžete začít hned.“ DeSorren se zvrtl a vyšel ven.
Starý Joe se posadil k počítači a začal psát. Občas se podíval z okna.
Jako za starých časů.

„Tak ty jsi Tony.“
Kluk se zvedl a ukázalo se, že je jenom o něco málo nižší od DeSorrena. Působil však jaksi neforemně, stál nakřivo – tak trochu nahnutý do levé strany a kolébal se, že připomínal spíše velkou opici než člověka.
I jeho fyziognomie byla pozoruhodná: měl nízké čelo, placatý nos a velké ústa s hrubými rty.
„Tony, pane,“ řekl hlubokým dutým hlasem a jeho oči se rozzářily jako světlomety. „Tony Berry. Strážník!“
Stefana znovu překvapilo to neuvěřitelné množství pozitivní energie, co sálalo z toho nepříliš chytrého chlapce. Ponořil se na chvíli do jeho emocí. Registroval jednoduché myšlenky – spíše holé věty nebo samostatní slova. Obraz staré ženy s pletacími vidlicemi mluvící a hladící. „Ty můj šikovný chlapče! Ty můj velký policajte!“
Sílou vůle se odtrhl od cizí mysli a rychle se stáhl za své psychické bariery.
Zhluboka se nadechl. Poklekl. Lord – obrovský šedý německý ovčák – se dal ochotně pohladit.
„Lord je můj kamarád,“ promluvil znovu Tony. „Teď už i šerifův kamarád!“
Pohlédl na něj znovu.
„Poslouchá tě?“ Horečné přikývnutí. „Ukaž mi, co spolu umíte!“

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Experiment:
ROMANCE JEDNOSLABIČNÁ

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 8
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Pouštní město Arroyo" | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund